Umělecké kovářství a kovorytectví

Umělecké kovářství

Bronislav Kozák & syn, Olomouc

Umělecké kovářství a kovorytectví
  Menu
  Úvodní stránka
  Kontakt
  Fotogalerie
     Výrobky
     Kovářské prezentace
  Ceník
  Kovářská značka - signatura
  Zakázkový eshop
  Všeobecně o kovářství
    Historie kovářství
    Kovářství
    Základní kovářské techniky
  Další činnosti
  Tvorba webu / webmaster
  Oděvní etikety
  Krejčovství, výroba oděvů
 

Všeobecně o kovářství


Historie kovářství

První pokusy lidí zpracovávat železo spadají do 3. tisíciletí př. n. l., nálezy z tohoto období jsou velmi vzácné a pocházejí z oblasti Mezopotámie. V tomto období byl zpracováván náhodně nalezený materiál zpravidla meteorického původu. Na takto nalezených předmětech je možno pozorovat základní kovářské techniky jako je vytahování, rozštěpování, ostření a probíjení. Příkladem je železná dýka z hrobu krále Meskalamšara (Ur) či Dýka z Alaca Höyür (Turecko). V tomto období byly kovové předměty velmi drahé a bylo s nimi zacházeno s úctou. V hrobech jsou nalézány na čestných místech. Železo bylo velmi drahý kov.

Větší rozvoj kovářství nastal zhruba ve 12. století př. n. l. v Asii, kde se začínají dělat první kovové předměty určené k denní potřebě.

Halštatské období

V halštatském období nastal relativně prudký rozvoj používání železa a s tím i kovářství, ačkoli se jedná o období, kdy je využíván především bronz, postupně na území střední Evropy pronikla i snaha o zpracování železa. Problémem bylo, že železo bylo zpočátku tohoto období nutno dovážet, čímž vznik hutí zaostával za kovářstvím. V tomto období se poprvé začalo využívat polotovarů a to železných lup a hřiven.

Naše znalosti o kovářství tohoto období vycházejí pouze z nalezených předmětů, nebyla nalezena žádná kovárna, proto lze v literatuře nalézt i rozporuplné údaje. Z nástrojů byly nalezeny nejen perlíky a malé kovadliny, ale i pérové kleště. Z nálezů lze usuzovat, že v kovárnách byla využívána těžká kovová kladiva. Kováři tohoto období rychle zvládli starší techniky a postupně je začaly i rozvíjet. V tomto období byla již objevena značná část kovářských technik, jako je sekání kovu za tepla, probíjení, pěchování a tepání. Koncem tohoto období bylo používáno dokonce i nýtování a hlazení povrchu. Z předmětů denní potřeby lze usoudit, že byla známa i technika štěpení a ohýbání železných prutů.

Jako materiál byla zpravidla využívána nestejnoměrně nauhličená či měkká ocel, taková ocel se samozřejmě lépe zpracovávala, ale nástroje z ní nebyly příliš pevné. Proto se začala objevovat technika tvrzení, kdy rozžhavený nástroj byl několikrát vložen do hromady dřevěného uhlí s přísadami, čímž došlo k nauhličení. Zajímavé je, že ačkoli bylo známo kalení, bylo využíváno velmi sporadicky. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, že kováři nevěděli, co kalit lze a co ne, a při ceně materiálu se báli experimentovat.

Doba laténská

Doba laténská je období mladší doby železné, nejzručnějšími kováři tohoto období byli Keltové. V tomto období se kovářství oddělilo od hutníků. Toto oddělení vyvolala nejen vyšší poptávka po ocelových předmětech, ale především rozšíření výroby mečů, se kterou stoupaly i nároky na kvalitu. Kováři zpracovávali polotovary (lupy nebo hřivny) a postupně začali vyrábět značné množství nových předmětů, jako byla kování, klíče, jednoduché zámky, atp. Jejich výrobky (především meče) dosahovaly vysoké kvality a ovlivnily tak další vývoj kovářství.

S nárůstem potřeby ocelových předmětů narůstal i počet kovářů, ti získali výjimečné společenské postavení, a protože ovládali oheň, byli mj. považování i za znalce magie. Jejich kovářskou techniku převzaly postupně germánské kmeny a později tyto znalosti ovlivnily i slovanské kovářství.

Římské kovářství

Římské kovářství přímo navazovalo na prvky kovářství antického Řecka a keltského, navíc postupně přijímalo zajímavé inovace a prvky z jiných kultur. I díky kvalitativní převaze v tomto řemesle získávali Římané převahu v boji.

V tomto období byly známy prakticky všechny základní techniky, které kovářství využívá. Římská kovárna se přiblížila podobě kovárny 19. století, měla krytou výheň, dmychadlo a kovář používal velmi podobné nářadí. V tuto dobu se sortiment kovářských výrobků velmi rozšířil a zasahoval od výroby nářadí, přes umělecká díla až po výrobu např. příborů či psacího náčiní. To nutně vedlo ke specializaci jednotlivých kováren. V jednotlivých kovárnách pracoval jeden kovář s jedním či dvěma pomocníky, kovář u práce seděl.

Slovanské kovářství

Po úpadku Keltů nastal v oblasti střední a východní Evropy úpadek kovářství. V 7. století do této oblasti pronikli Slované, kteří prokazatelně přišli se základními kovářskými znalostmi a velmi rychle odpozorovali znalosti germánských kmenů. Po vzniku Velké Moravy prakticky navázali na keltské znalosti (oddělení hutnictví), které začali zdokonalovat. Kováři již byli odděleni od hutníků, ale nebyli nijak specializováni. Postupně vznikl rozdíl mezi kováři v hradištích a vesnickými kováři. Kováři pracující v hradištích se postupně dostávali i k náznaku umělecké práce.

I u slovanských kmenů bylo povolání kováře velmi ceněno, kovář byl považován nejen za řemeslníka, ale i léčitele a jakéhosi ochránce vesnice od zlých duchů. Kovářským bohem byl Svarog.

Bylo nalezeno několik poměrně zachovalých kováren, které velmi přesně dokumentují jak vypadala slovanská kovárna v 8. století. Kovář používal velké množství nářadí, nebyl schopen pracovat sám, pravděpodobně mu pomáhali členové jeho rodiny a řemeslo se tak dědilo z otce na syna.

Románské kovářství

V průběhu 9. století se ve značné části Evropy prosadil románský sloh, který zasáhl i do kovářského řemesla. I v tomto období se většina kovářů zabývala výrobou pro zemědělce nebo výrobou zbraní. V jednotlivých kovárnách tak vznikla specializace, kde se vesničtí kováři věnovali především zhotovování a údržbě zemědělského nářadí. Kováři ve městech se zabývali potřebami měšťanů, navíc se formovaly kovárny zabývající se pouze výrobou zbraní.

Velice úzká část kovářů pak získávala zakázky na umělecká díla a to především náboženského rázu. U církevních staveb se nejednalo pouze o mříže, ale i o doplňky jako je např. svícen, kování atp. U těchto výrobků již začínala být požadována nejen funkčnost, ale i estetická funkce. Ve druhé polovině 12. století začal růst hospodářský význam měst. V tomto období se z kovářství začínají vyštěpovat jednotlivé obory, jako bylo kotlářství, výroba střelných zbraní, nožířství, atp. Koncem tohoto období se jednotliví řemeslníci začínali spojovat a tím vznikal základ pro pozdější cechy. Nejcennějšími doklady umělecké práce jsou mříže kostelů ve významných městech (např. Notre Dame v Paříži).

Gotické kovářství

Gotika se poprvé objevila ve druhé polovině 12. století ve Francii a odtud se během zhruba dvě stě let rozšířila do téměř celé Evropy. V tomto období se města dostala na vyšší úroveň, čímž se městské kovářství postupně stále více zabývalo i estetickou hodnotou a stávalo se tak uměleckým řemeslem. Výrazný vliv na tuto skutečnost měl fakt, že přibývalo zakázek tohoto typu, to bylo způsobeno jednak rozmachem církve a jednak faktem, že zadavatelem luxusních děl přestala být pouze církev, ale stala se jimi i aristokracie a časem i bohatí měšťané. V tomto období se podstatně posílila moc cechů, což vedlo k odštěpování dalších oborů z kovářského řemesla.

Ve 14. století bylo objeveno lití železa, které nepatří do kovářské práce. Dalším zásadním řemeslem, která se osamostatnilo bylo zámečnictví. Mezi zámečníky a kováři vznikala postupem doby řada sporů, které městské rady řešily různě, přesto lze říci, že koncem tohoto období obecně platilo, že kovářství zahrnovalo práce, které se v uměleckém kovářství objevují dodnes. Tímto vývojem prošla různou rychlostí téměř celá Evropa.

Zvláštním případem bylo vesnické kovářství, které bylo novými proudy víceméně nezasaženo. Poněkud stranou stáli zbrojíři, kteří sice nespadali pod kovářský cech, přesto se jejich techniky často potkávaly a ovlivňovaly. Přesto v mnoha ohledech měli zbrojíři blíže k zámečníkům než kovářům.

Klasickým příkladem práce tehdejších kovářů jsou korouhve, kování, kříže a mříže. Umělecké ambice se nejvíce projevovaly na mřížích, které byly zpravidla tvořeny svislými a vodorovnými čtyřhrannými tyčemi, jednotlivá pole pak byla zdobena různými spirálami atp. Na počátku 16. století se tyto motivy vyčerpaly, ve stejnou dobu se však vyčerpala i gotika.

Renesanční kovářství

V 16. století došlo k nástupu renesance, která ovlivnila celou tehdejší společnost a její pohled na svět. Postupně se prosazovaly myšlenky obracející se k antice a navracející životu jeho světský charakter. Tím stoupala i poptávka po kovářské umělecké práci, která se kromě mříží dostala i na drobnější předměty. Základem uměleckého kovářství byly stále mříže. Typickou renesanční mříž tvořily pruty provlékané do obloukovité spirály, jejich konce byly zpravidla bohatě zdobeny zvířecími či lidskými motivy. Dalším oblíbeným motivem byla jablka a listy.

V tomto období se cechy postupně stávaly součástí městské politiky, to vedlo ke značnému omezení vlivu jednotlivců na cech. V Čechách se navíc do řemesel zapletla politika, kvůli husitství prakticky odešla většina Němců a na jejich místo se dostali Češi. To způsobilo snížení kvality všech řemesel včetně kovářství. Do podmínek tovaryšství a následně i k udělení titulu mistra se mj. dostala i podmínka přijímání podobojí. Příkladem renesanční kovářské práce je mříž kolem studny na staroměstském Malém rynku.

Barokní kovářství

Lze tvrdit, že kovářství v tomto období dosáhlo svého vrcholu, nároky na umělecké kovářství byly opravdu velké a kovářské řemeslo bylo často využíváno. Největší rozmach byl ve Francii, která se tak stala vzorem nejen tehdejší kovářské práce. Barokní architektura zvládla využít kovářství prakticky na maximum, dekorativní mříže a kovářské prvky se začaly objevovat v parcích, balkónech, nádvoří, krbech atp. V tomto období se umělecká práce prosadila mj. i na klepadlech, klíčích, zámcích a dalších předmětech doplňujících architekturu. V tomto období byl zájem o kovářskou práci obrovský a právě v tomto období se změnila i práce ve venkovských kovárnách a kováři se začali zajímat nejen o funkčnost výrobku.

Barokní kovářství již nedrželo jednotný směr, ale rozdělilo se na dva základní proudy, z nichž jeden dodržoval symetrii a měl poměrně přesný a přísný řád, tento směr se nazývá klasicistní. Druhý směr, tzv. radikální, se vyznačoval velkou bohatostí forem a tvarů. Tento směr byl velice volný a oblíbený především v aristokratických kruzích a v Itálii. V některých případech, především v pozdním baroku, tento proud působil těžkopádně, nepřirozeně a lze říci i přeplácaně.

Z technik se v tomto období prosadilo plátování, populární bylo svařování a relativně běžné se stalo nýtování, velmi častou dominantou kompozice byla zdobená spirála.

Nejvýznamnější díla vznikla ve Francii, za vrchol kovářského řemesla, nejen tohoto období, bývají označovány kovářské práce v Louvre či Versailles. V Českých zemích nevznikla díla světového významu, přesto se objevila díla mimořádných kvalit, např. mříže katedrály svatého Víta v Praze. V tomto období byl zesílen tlak na změnu cechovního uspořádání. Roku 1731 vydal Karel VI. nové řemeslnické patenty, které rozkládaly cechovní strukturu – jednak nutily cechy přijmout i volné řemeslníky a jednak dostaly cechy pod přímý vliv magistrátů. Tato nařízení byla zpočátku obcházena, ale již ve druhé polovině 18. století se ukázalo, že cechovní uspořádání se kvůli velkovýrobě brzy stane neudržitelné.

Rokokové kovářství

Rokoko se překrývalo s pozdním barokem a jejich prvky se samozřejmě ovlivnily, v kovářství je tento vliv silně patrný především ve Francii. Pro rokokové kovářství zůstala typická ornamentální zdobnost, kde se prosadil především tzv. rokaj. V této době ztratila kovářská díla svoji funkci a byla zcela podřízena funkci dekorativní, což se nejvýrazněji projevilo na mřížích. V rokoku nastal rozvoj především menší kovářské práce, jako byly lucerny, zábradlí atp. Rychlý konec rokoka byl způsoben i počátkem manufakturní výroby, která výrazně ovlivnila další vývoj všech řemesel.

Klasicismus a empír v kovářství

Klasicismus vychází z baroka, ale hledá nové motivy v římských resp. helénistických vzorech. Tomuto novému trendu se přizpůsobilo i kovářství, čímž se zjednodušily a jakoby odlehčily vzory.

Empír čerpal z nejstarších antických památek. Dórský styl kovářství vyhovoval nejlépe, začala se využívat hladká tyč, zdobení bylo jednoduché s opakujícími se geometrickými či rostlinnými motivy. Ani v této době nevznikl jednotný kovářský styl, ale stylová rozmanitost umožnila kovářské práci vyniknout. Ta v tomto období začala být postupně nahrazována sériovou výrobou a postupně se vytrácel individuální prvek, který se znovu zdůraznil až ve druhé polovině 20. století.

Postklasicistické období

Ve druhé polovině 19. století existovala řada stylů (např. romantismus), ve kterých se kovářská práce nemohla prosadit. Proto postupně nastal úpadek kovářských děl, která byla zcela ovlivňována zakázkami a prakticky nevznikala umělecky hodnotná díla. Lze tvrdit, že v tomto období kovářská umělecká práce téměř neexistovala. S rozvojem hutí a válcoven došlo také konečně ke zlevnění oceli. Na trhu se objevilo velké množství hotového profilovaného materiálu, se kterým začal pracovat nový obor, vzniklý z kovářství - umělecké zámečnictví.

20. století

V první polovině 20. století se objevila celá řada uměleckých stylů, které existovaly současně. Některé z těchto stylů byly v kovářské práci poměrně oblíbeny, přesto ani moderna, funkcionalismus či konstruktivismus nemohly kovářství více ovlivnit. Zvláštní je, že vznikala i kubistická díla, kde se tento pro kovářství zcela nevhodný směr výrazně projevil.

Po druhé světové válce nastal útlum kovářství a to jak uměleckého tak venkovského, zvláště v socialismu bylo kovářství téměř na vymření a teprve v 70. letech nastala renesance uměleckého kovářství, kdy znovu začala být ceněna ruční práce. Západní Evropa prošla podobným vývojem, ale zájem o kovářské výrobky započal pod vlivem brazilské a mexické architektury zhruba o deset let dříve. V poslední době se zájem spíše než na mříže soustředí na doplňky interiéru. V této době již zcela vymřela celá řada řemesel, která pracovala z kovy (zbrojíři, platnéři, atp.) a jejich funkci opět převzali kováři, skutečností je, že tato řemesla zanikla po vzniku manufaktur, a do této doby prakticky nebyl zájem o jejich výrobky.

Evropské kovářství se v tomto období protnulo s některými motivy, asijského kovářství a bylo tak obohaceno o některé nové prvky. Dějiny neevropského kovářství jsou ovlivněny styly, jimiž asijské umění, především islámské prošlo. Lze říci, že tamní vliv kovářství byl výrazně menší a že bylo zaměřeno spíše na výrobu zbraní či praktických věcí obdobně jako vesnické kovářství. V těchto zemích neproběhlo tak výrazné oddělení některých řemesel a proto kovářství zabírá širší pole působnosti. Neexistence městských kováren (byly zrušeny se vznikem manufakturní výroby a počátkem 20. století), vede k tomu, že umělečtí kováři působí prakticky pouze na venkově.

Vesnické kovářství

Jedná se o specifické, některými znalci nazývané pravé, řemeslo. Hlavním požadavkem byla funkčnost, proto se vesničtí kováři zaměřili na zemědělské náčiní, jeho údržbu a výrobu. Lze tvrdit, že v Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vesnici vyčlenili v průběhu 14. století. V této době se kovářská díla rozdělila na tzv. kovářská díla bílá (výroba a údržba nářadí) a kovářské dílo černé (podkovářství a kovářská práce na vozech).

Toto kovářství neprocházelo téměř žádným vývojem, respektive vývoj byl závislý na vývoji zemědělství. Přesto i zde kováři vytvářeli díla se snahou o zdobnost a snažili se určitým způsobem napodobovat moderní styl. V českých zemích se velká část kovářů neuživila pouze kovařinou a měla ji jako doplňkovou činnost k hospodaření na svém statku. Navíc většina větších statků, měla i malou výheň a drobné opravy si tak tito zemědělci dělali sami. Poměrně specifickým prvkem byly obecní kovárny, které obec pronajímala kováři. Z tohoto pronájmu plynuly jisté výsady a jisté povinnosti.

Symbolika

Kovářství, protože pracovalo s ohněm bylo považováno za „tajemné řemeslo“. Tato práce s ohněm obklopila kovářství mnoha kulty, mýty a pověrami.

Celosvětově lze tvrdit, že kovář měl dobré společenské postavení, byl postaven nad ostatní řemeslníky, protože práce kováře je těžká a vyžaduje značnou sílu, byl kovář zpravidla i silný, což vedlo ještě k rozšíření řady pověr. Kovárna byla na vesnicích, ale i ve městech jedním z center života, kde se scházela řada lidí. Tento přístup patrně vychází nejen z praktické stránky věci, že ke kováři zpravidla chodili formani, ale i z historie, kdy kováři putovali za prací a byli tak šiřiteli zpráv a příběhů.

Do mytologie a náboženství pronikali kováři relativně často, o velkém významu kovářů svědčí i fakt, že se prakticky jako jediní řemeslníci stávali bohy. Nejznámějším kovářem-bohem je řecký Héfaistos, který jako kovář velmi reorganizoval život na Olympu. Héfaistos, byl bohem ohně, kovářství a fungoval i jako zbrojíř bohů. Héfaistos ovlivnil i pojetí římského boha Vulcana, který měl stejné funkce. Vulcanus měl dílnu pod Etnou. Legendární božští kováři často ovládali blesk a hrom.

V primitivních či polyteistických náboženstvích je představa kováře jako vládce ohně zakotvena ještě pevněji, např. u Jakutů byl kovář roven šamanovi, kdy kovář léčil přirozenými prostředky a šaman pomocí duchů. Tento pohled není nikterak neobvyklý, v Evropě bylo zvykem, že manželka kováře byla kořenářka, kovář trhal zuby, atp. Kromě léčení do kompetencí kovářů spadalo i tzv. dešťové kouzlo. Protože ovládal oheň, který je spjat s představou podsvětí a pekla, byl kovář někdy považován za černého šamana.

V Africe je relativně běžné, že se kovář chová ke kovadlině, jako k nevěstě, to znamená že se s přinesením kovadliny pojí regulérní svatební obřad, včetně kropení vodou, které má zajistit plodnost, to se děje např. u kitarů. I zde je kovář považován za vládce ohně a často je něco jako bratr šamana, občas jím je vyžadováno, aby jím byl i reálně. V Africe je s kovářstvím spojeno značné množství pověr, za nejzajímavější lze považovat, že u některých národů je v době, kdy se ková, vyžadován sexuální půst a to často nejen od kováře, ale i od celé vesnice, protože sex by mohl zkazit dílo. Zde je potřeba zdůraznit, že u takových národů neproběhlo rozdělení na hutníky a kováře a že tyto národy neprovozují metalurgii běžně, ale pouze v určitém období. Do ohně v kovárně se přidávají ochranné přísady, jako je kuřecí krev, které mají za úkol zabránit zlým duchům kazit dílo.

Zvláštností je Indie, kde se v mýtech spojených s kovářstvím objevuje řada lidských obětí, přičemž podle jednoho mýtu došlo k usmrcení většího počtu kovářů, protože bohům vadil kouř z jejich kováren.

V některých slunečních kultech se objevuje myšlenka, že jakýsi kovář, často bůh či jeho pomocník ukul slunce, to je silně patrné např. u východních Slovanů, kde tuto funkci měl Svarog. Tato myšlenka však pochází z Pobaltí.

Kováři v Českých zemích měli zelenou korouhev s oděncem v ostruhách a mečem, jejich patrony byli Eligius, Linhart, apoštol Matěj a Patrik. Ve velké části světa je podkova vyvěšována, aby přinesla štestí a bohatství. V Českých zemích existovala řada pověr a pořekadel, které se zpravidla pojily s léčením koní. Chtěl-li kovář zaříkávat musel od Nového roku do svatého Jiří (24. dubna) zamáčknout dvěma prsty pravé ruky krtka. Některé rady, které byly běžně rozšířeny, působí v dnešní době úsměvně, např. proti uřknutí se běžně radilo: Chyť kocoura pitomého, a nalej plný škopek vody, potom ho třikráte v té vodě potop a pak s ní zmej koně. Na klisnu vem kočku.

Bájní kováři
  • Ellia, jakutský předek
  • Héfaistos, řecký bůh
  • Goibniu, keltský bůh
  • Chycky, Jakutové a jim blízké národy
  • Regin, vykoval meč Gram, germánská a keltská mytologie
  • Svarog, Slované
  • Vulcanus, římský a etruský bůh

Reference

  • Kovářství a podkovářství, Miroslav Čermák, Emanuel Král, 1956
  • Technologie kovářských prací pro 1. (2. a 3.) ročník učebního oboru kovář, Miroslav Čermák, 1994
  • Speciální technologie pro I. (II. a III.) ročník povolání XII/2, 1957
  • Kovářství, Ivo Frolec, 2003
  • Umění a řemesla, Vladimír Scheufler, 1980
  • Kovářství, František Drastík, 1960
  • Volné ruční kování, František Drastík, 1965
  • Kováři a Alchymisté, Mircea Eliade, 2000
  • Orbis pictus Jan Amos Komenský, v tomto díle lze najít poměrně zajímavý popis tehdejšího kovářství

Zdroj: Wikipedie


Spolek Kováři Olomouckého Kraje
 

Kontakt Kovářská značka - signatura Ceník Fotogalerie
Navštívit nás na Facebooku - www.facebook.com/kovarstvi facebook.com/kovarstvi Další činnosti: Hodinový manžel Tvorba webu / webmaster
Tento web NEPOUŽÍVÁ žádné cookies. Používáme pouze session k zabezpečení funkčnosti stránek.    |   
Malosériová výroba - Zakázkové šití - Opravy a úpravy oděvů - Šití vzorků - Šití historických kostýmů - Pracovní oděvy - Speciální zakázky (oponové závěsy, sedáky na kostelní lavice, pytlíky na mince ....).    Bezva Portál - Katalog pro nákup po internetu    Seznam a  katalog - uměleckých kovářů / inzerce práce / odkazy na obchody    Stránky pro boj nejen s katalogovými podvody s katalogovými podvody optimalizace PageRank.cz
© 2010-2024 Bronislav Kozák